… vše o historii a vývoji
brněnského železničního uzlu

[rozbalit menu | sbalit menu]


Břeclavská trať

Trať, kterou zde nazýváme „břeclavskou“, byla součástí Severní dráhy císaře Ferdinanda (Kaiser Ferdinands Nordbahn aneb KFNB), která vedla z Vídně k solným dolům v haličské (dnes polské) Bochnii. Na našem území procházela z Břeclavi přes Přerov do Bohumína s odbočkami Břeclav - Brno a Přerov - Olomouc. Díky této trati, dodnes nazývané Ferdinandka, vznikl na území dnešní České republiky první úsek železnice. Došlo tak k významnému spojení Vídně se zemským hlavním městem Moravy.

Stavba trati byla zahájena v červnu roku 1837. První úsek, kterým projela parní lokomotiva, byl úsek Rajhrad - Brno. První zkušební jízdy s lokomotivou Moravia proběhly v tomto úseku 11. 11. 1838. Oficiálně byl provoz na trati Vídeň - Brno zahájen 7. 7. 1839 pro osobní dopravu, pro nákladní pak 2. 3. 1840. Na trati byly stanice Břeclav, Vranovice a Brno a mezistanice Zaječí a Rajhrad. Nástupcem brněnské koncové stanice dráhy je dnešní Hlavní nádraží.

Trať byla dlouhá 63 km a lemovalo ji 30 strážních domků. Byly to jednoduché stavby o dvou místnostech, které sloužily i k uskladnění záloh materiálu. Na jednu míli (cca 7,6 km) jich bylo zpravidla pět, většinou poblíž zatížených přejezdů. K návěštění se nejdříve používaly praporce, později proutěné koše vytahované na stožár a světla. Telegraf byl zaveden roku 1847.


změna staničení

Staničení břeclavské trati roste průběžně od Vídně a končí na Hlavním nádraží. Zde skokově přechází na hodnotu staničení střelické trati - ta sem byla společností StEG přivedena po spojce z rosického nádraží a navázala tak na trať na Českou Třebovou. Bylo tak sjednoceno staničení tratí ve správě jedné společnosti.

Po roce 1918 význam trati - coby nejkratší spojnice Moravy se Slovenskem - prudce vzrostl. Ve 30. letech bylo zahájeno zdvoukolejňování. Z této doby také pochází většina současných drážních budov. Druhá kolej v úseku Vranovice - Horní Heršpice byla zprovozněna 27. 10. 1936 a to pro traťovou rychlost 110 km/h. Po skončení druhé světové války byl jako první v brněnském uzlu zprovozněn úsek břeclavské trati do Vranovic (1. 5. 1945).

Úsek Horní Heršpice - Hlavní nádraží byl zdvoukolejněn až v letech 1966-68. Byl to poslední jednokolejný úsek na celém tahu Děčín - Štúrovo. Při stavbě druhé koleje bylo využito bývalé strojové koleje. Zároveň také probíhala elektrizace - mezi Židenicemi a Modřicemi byla dokončena 19. 5. 1967. Zároveň byly upraveny nadjezdy, na trati zaveden autoblok a ve stanicích reléové zabezpečovací zařízení (RZZ). Koncem roku 1984 byl zprovozněn autoblok mezi Vranovicemi a Horními Heršpicemi a RZZ v Modřicích. Celkově byly úpravy na trati dokončeny v roce 1988. V této době také probíhaly opravy drážních budov v souvislosti s přípravami na velkolepé oslavy 150 let trati (a zahájení železničního provozu v České republice) v roce 1989.

Velkou změnu přineslo rozhodnutí z roku 1994 o napojení České republiky na Evropskou železniční expresní síť vybudováním železničních koridorů. Trať Břeclav - Brno byla zahrnuta do trasy I. koridoru (Děčín - Břeclav). Práce v úseku Modřice (včetně) - Vranovice (mimo) probíhaly od března 1998 do května 2000. Opravovaly se všechny mosty a propustky, vyměněn byl i svršek včetně kolejí. Všechna nádraží byla přestavěna a vybavena modernějším zabezpečovacím zařízením řízeným počítačem. Došlo k rekonstrukci stanice Modřice a stanice Rajhrad byla změněna na zastávku. Maximální rychlost v tomto úseku je 160 km/h.

V letech 2007-2009 proběhla rozsáhlá přestavba heršpické stanice a stavba odstavného nádraží H, zamýšlená jako první krok přestavby železničního uzlu Brno. Proběhly také úpravy traťového zabezpečovacího zařízení v úseku Horní Heršpice – Modřice.

V roce 2015 proběhla modernizace úseku Horní Heršpice – Modřice. Její součástí byla rekonstrukce přejezdu ulice Moravanské a demolice poblíž stojící budovy dřívějšího strážního domku (bývalé zastávky Přízřenice).


(3/2020)

Licence Creative Commons  Obsah webu podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ – Zachovejte licenci (CC BY-SA 4.0).

Webarchivováno Národní knihovnou ČR.